MĚSÍC NULA
20. den
„Přesýpací hodiny života...“
byla taková hrozně sračková úvodní fráze úplně debilního seriálu – myslim, že se to jmenovalo „Tak jde čas“ - kterej jsem musel sledovat každý odpoledne u fotrový babičky, když jsem k nim musel jet jako malej na „prázdniny“. Vlastně si už ani nepamatuju, vo co tam pořádně šlo, ale pamatuju si, že jsem v tý době měl potom každej večer pocit, že se mi hejbou všechny zuby – do dneška mám noční můry, že se mi hejbou zuby, který mi po chvíli začnou vypadávat - díky babi…. Ještě, že jsem ty lidi nějakejch dvacet let neviděl...
„Přesýpací hodiny života“
to je tak na hovno úvodní fráze… kor když vezmu v potaz, že v překlopení hodin nenachází metaforu k připodobnění reinkarnace.
Přijde mi, že se s výrobou mejch vlastních hodin moc nesrali a v písku nechali i dost šutrů, z nichž se jeden vzpříčil a ucpal jejich tok. Cejtim ten tlak písku shora – a začínám bejt vakuovanej jako deka z teleshoppingu - ten život jak si snaží říct o pozornost, ale neuvědomil si, že jsem nedávno zapomněl, od kdy jsem přesýpající písek začal počítat. Takový hodiny jsou potom úplně k hovnu, když se vypustí jejich estetika – pro člověka by rozhodujícím měla bejt asi funkčnost…
… občas s něma zatřesu… když jsem v dobrym (nebo spíš v tom „lepším“… třeba po pár pivech, půlce flašky Calvados a dvou jointech) rozmaru, aniž bych očekával změnu, nicméně jestli se kamen uvolní a já začnu žít se teprve uvidí, ale stane se to zase ve chvíli, kdy to nebudu čekat…
21. den
Už mě sere ta honba na lidi, co si nosej do kaváren a takovejch sraček kompa… ty vole, zeptat se dneska na wi-fi mi občas přijde srovnatelný s odvahou prokopat tam odněkud podzemní tunel a dopoledne si tam potom potají udělat turka z konvice a lógr ve tvaru srdíčka nechat na znamení na nějakym prostírání přehozenym přes pár stlučenejch palet…
… to jako, ty vole, když jsem tam sám, mám zasněně hledět na zeď, anebo si povídat se svojí rukou? Takový jakože…
… teď všichni nadávaj, že lidi nekomunikujou, že na zastávkách čuměj do telefonů a „neuměj se podívat na krásy nebe a světa“.. ty vole… co berete? Páč to chci taky!
Jako – když znáš nějaký hranice – jakože neodpálíš na šustítka z laptopu cokoliv, nebo v McDonaldu nepustíš porno - tak si myslim – what the fuck? - rok 2000 přes – si z toho Silvestru pamatujete teda slušný hovno!
… jo a hej… co se teda týče toho porna v McDonaldu – to je tuze dobrej nápad – to beru zpátky – taky si to zkuste – doporučuju nějaký asijský porno a bacha na to cenzurovaný... ale však já vim, že nejste amatéři…
22. den
… dneska jsem vzpomínal… jsem dělal pár let takovej džob… no dělal jsem prostě mezi cizincema…
… já jako ani nevim jak začít… moje psychoterapeutka mi prostě říkala, že by mi prospělo psát si každej den deník, víc se soustředit na svoje myšlenky a pocity a když se ten den nic nestane, tak aspoň zavzpomínat, že mi to dá mnohem větší smysl a sebeuvědomění a takový ty sračky… to znáte, ne? Podle mě pokud to někdo čte, tak dostal podobnou přednášku taky někdy během svýho života…
… nicméně ty cizinci…
...
… třeba sebedebilnějšímu němcovi za pár hodin tak nějak dojde, že mu prostě nerozumíš a že se to v příštích několika hodinách asi nezmění, ale takovej rusák… ty vole… ten si slintá tu svou pořád.. tak jako… během dvou dní už tě jako ani nenapadne,že by se mohlo jednat o nějakou národní hrdost… rusák je prostě nějakej spešl živočišnej druh… musim říct, že s většíma nevzdělanejma a arogantníma do sebe zahleděnejma kurvama absolutně bez rozhledu jako kdyby Petr Veliký byl jenom mýtus (až na těch 10% co to tam nějak držej) jsem se fakt nesetkal..
… nebo třeba takovej polák, jo? Voni jak za války infiltrovali Ameriku, tak teď maj pocit, že to byli voni, kdo kolonizoval celej svět – to vidíš na polštině – se rozmáhá netem jak virus 2000
- a přitom
- polovina vyhlíží příchod Ježíše a druhá je jak za Čínskou zdí – myslim za tou druhou stranou…
… nebo italové… to jsou takový ty s uplejma bílejma kalhotama a pastelovejma tričkama s brejlema a lá Gigi D´Agostino
… jako... nepřipadám si úplně jako xenofob, protože každej jsme přece krásnej, že jo... a taky jsem ještě nemluvil o češích… jenom jakože jsem si potřeboval zapsat nějakou tu vzpomínku, abych měl o čem mluvit na další terapii
23. den
Jeden můj kamarád začal trpět takovou tou krizí středního věku, vůbec nebyl schopnej vidět smysl bytí – říkal třeba - a to bylo ale zase tak strašně milý a to nesnášim děti - :
„Já třeba koukám na ty svoje děti a říkám si, ty vole, proč… proč ty sračky tady ty děti musej zase taky trpět, když stejně nakonec všichni shnijem v zemi a nic… no to bych se posral“
… si myslim – adekvátní lidskej názor – nejradši bych ho v něm nechal, kdyby to byl nějakej kokot… ale neni...
… no tak jsem se mu snažil vysvětlit, že je docela prima mít nějakou víru a von mi furt nerozuměl a furt si opakoval tu svojí… a pak mi došlo, že zatímco já mluvil o víře, tak on slyšel „náboženství“ - to mě tak zamrzelo, že jsem málem přestal pít…
… vždycky jsem říkal, že víra je to nejlepší co pro sebe může člověk udělat, ale náboženství – to je taková berlička všem duchovním kriplům a samo o sobě na mě vždycky působilo jako mozková obrna… vůbec se nedivim, že si o sobě kvantum lidí myslí (a pak i hrdě tvrdí), že jsou ateisti, protože se povětšinou chtěj jenom vymezit všem těm sráčům v kápích, Mikulášskejch čepicích, podávajících hostie prstíkem provoněnym cizím análkem… voni totiž žádný ateisti ani nejsou – všichni se už dávno zabili, anebo to brzo udělaj...
24. den
A úplně nejlepší je stejně jezdit městskou sem a tam a pouštět si nahlas do sluchátek track od Marylina Mansona s názvem „Fuck Frankie“ a představovat si, že v něm jsou aktéři právě vaši spolucestující – to ti na kurzu „Jak překonat sociální fobii“ prostě neřeknou.
25.
Holub se ohlídl, podivil a uprdl a udělal tak příjemnou komunikační chvíli k cizí večeři. Bylo zrovna brzo ráno a my projeli skrz mlhu, za kterou se na plný koule začínalo tulit slunce. Míjelo nás auto plný listím nepřeklopeným plachtou, takže to vypadalo, jak kdyby si mě tam dobíral Večerníček na amfetaminech rozhazováním pohádek, který už tu nestíhám zažít.
Všechny vagíny vyřezaný do břízy, připomínající tohle další město (kolik už jich bylo? Kolikrát už jsem takhle utíkal?) se rozplynuly odečtenou částkou z karty za lístek na tenhle parník zábavy, kde je největší prča, že si můžeš objednat čokoládu a kafe a pučit si zabalený sluchátka, jakože děsně fungl na sledování nějaký kundoviny, která tam je proto aby pětina borců a profesionálních pirátů hromadný dopravy mohla pohladit svoje ego s hláškou:
„Tohle už jsem viděl pětkrát, hihahehehhi“
26.
Rozhodl jsem se – nějak to vyplynulo z ničeho nic – že budu depešák, ale jako ne že bych je poslouchal...
… lidi prostě rádi nálepky, tak proč jim to neudělat jednoduchý, když si je stejně poslední dobou obyčejně představuju jenom jak s něma mám buď sex anebo jak mají oni sex s někym jinym… s jinym spolucestujícím, s obrovskym černochem; anebo si představit takovýho psa je hrozná čuryna, ale prej to vtipný vůbec není.
Docela mě začíná srát, že nikdo nedokáže pochopit můj smysl pro humor a že za největší ostudu považuju asi jako jedinej nudu. Takovou tu nudu kdy mysl skáče jak vyšlehanej gumídek před tancovačkou a kdyby byl náhodou v uzavřený místnosti, tak by si rozbil hlavu o strop...
Můj terapeut na to říká něco v tom smyslu, že vykazuju jasný známky strachu z lidí, kterej překrejvám představama, v nichž ostatní vidím bezbranný a tak nějak celou dobu mi přišlo, že se ze mě snaží vyšťourat nějakej pošahanej životní příběh – něco v tom smyslu, že to začalo mlácením v dětství, následující zálibou v trápení a vycpávání veverek s tím, že byla tahle krasojízda alá Norman Bates zakončená třiceti lidma zakopanejma u mě ve sklepě.
Jako... zabitá hodina – mohli jsme se náramně zasmát, protože má v tom svým kanclíku televizi a v televizi jsou prostě ty nejvďěčnější cíle... Ty vole… takovej přizdisráč mi má pak radit, kdy si jako mám vyhradit čas na zalejvání kytek a takový ty sračky?
Ale musim uznat, že psát si deník je docela sranda.
19. den
Jednu dobu jsem trávil v takovym zaprášenym, pronajmutym pokoji.
Jednou jsem se tam vyspal s holkou, která hrozně prskala, když byla nalitá - ale já prej taky prskám - možná proto si myslela, že mě miluje, ale nakonec tu svojí iluzi vzala statečně - nakonec jsem jí k tomu nemusel říct ani půl slova.
V tý době mi bylo úplně všechno jedno - nahmatal jsem se na jedný ze stránek Big Suru. Každý ráno jsem cejtil ty vlny, jak chtěj všechno sežrat, jak se jednou překlopí přes Holandsko s křikem:
"užžžžžjeečččččččaaassssss"
Do těch dnů bych se chtěl znovu vrátit
17. den
Už mě přestává bavit, že v nejlepších fázích svýho života pociťuju vlastně takový podivný prázdno - takový to prázdno, kdy celej den přemejšlim nad tim co budu vlastně jíst a tak celej den obvykle pročekám čuměním do zdi - parádní paralýza - jsem pavouk, kterýmu zarostly kusadla a tak celej den cucám vlastní jed, ale ten následnej nedostatek smrti v mým světě ze mě najednou dělá to, co jsem - vyprázdněnou nádobu.
Vyčkávám, kdy se zase všechno přežene, kdy ta "nemoc" zase odejde - jako posledně - a jako už stokrát před tím. Klid potom maskuju tequillou, zatímco mý momentální štěstí spí.
Jsou to dlouhý noci, když ucítím potenciální vidinu štěstí. Zoufalá snaha se ponořit do klidu a představit si celej ten (s rámusem nahromaděných, padajících plechovek a burácejících kostelů) blížící se novej vesmír. Než taková noc skončí, nebo respektive než se jí rozhodnu křečovitě utnout, obvykle mám odžitou takovou spoustu příběhů a životů, že mi pro další život zbejvá už jenom pár mokvajících zbytků, ze kterejch tu realitu potom prostě neslepíš... minimálně ne takovou, o který niterně sním.
A ráno je zase jenom ráno. Nijak fatálně se nelišící od předchozí noci - akorát je toho zase trochu víc k přemejšlení...
15. den
Někdy prostě jenom tak ležim a nic víc.
Někdy jsem tak děsně paralyzovanej svejma vlastníma myšlenkama, že si připadám jako Yuka, do který pavouk nakladl stovky vajíček - jenom čekám až prasknu a ze mě se začne nekontrolovatelně linout hemžící černo...
... jako třeba naposled, kdy jsem nebyl schopnej vstát a zhasnout světlo a tak si radši nasadil sluneční brejle ležící vedle na stolku čekajíc až znovu usnu.
18. den
Já teda radši moc nečtu, protože si začínám připadat už tak dost nebezpečnej, ale jeden úryvek od Salingera mi prostě utkvěl:
"Napadlo mě, že bych mohl předstírat, že jsem jakože hluchoněmej, tak bych se nemusel s nikým pouštět do žádnejch zatraceně blbejch a zbytečnejch rozhovorů. Když by se mnou někdo chtěl mluvit, tak by mi to musel napsat na kus papíru a ukázat mi to. Za chvíli by je to začalo pořádně nudit a pak bych z toho byl venku, měl bych s rozhovorama pokoj na celej zbytek života."
Musím uznat, že to funguje spolehlivě , dokud jsem si nevšimnul, že na mě maj lidi tendenci mnohem víc šahat...
16. den
Je 21. století - sedim ve vlaku, ve kterym děsně profukujou okna - musim uznat je fajn, že se ještě něco dochovalo z těch starejch časů, kdy se holky symbolicky líbali na ruku bez teknutí rty, či bez pošimrání pěstěnym husarskym knírem. Možná i z toho důvodu si odmítám oholit tu svojí zrzavou náhražku.
Zatímco mě okolní svět naložil do vagónu plnýho hipsterů, já mezitím stavím štíty proti okolnímu světu, snažíce se tak trochu vymanit z tý připosraný závislosti bejt neustále v předstihu před tím jak voni říkaj "zaostalým plebsem co jezdí sockou".
Stavim štíty proti přítomnostem, se kterejma jsem se rozhodl nesmířit, proti všem těm Amazonům a nejrůznějším supermarketům milionu názvů patřícím jedný osobě. Proti jezdícím schodům - retardérům něčeho tak děsně přirozenýho jako je chůze; zrychlujícím autům zoufale přesvědčujícím, že jejich emise voněj po fajnový kolínský. Proti lidem nenávidějícím městský holuby, leč to byli právě oni, kdo je pozval ke spolubydlení, odhazováním kyselejch okurek ze svejch sladkejch housek bez cukru s dehydrovanym, přesolenym, mletym hovězím. Proti semaforům- proti těm posledním kotvám ohleduplnosti...
Tenhle svůj boj bych možná dokázal vykreslit na následující metafoře, která mi probleskla hlavou, když tohle kupé nabralo zase trochu "větru do plachet" za probliknutí žárovky - připomínající signalizaci nápadů napojený na můj rádoby probouzející se mozek:
"Brzo bude svítat a odmítám se s tím smířit."
Jsem pořád jak malý děcko - někdy když se vzbudim do tmy tak si říkám:
"ty bláho, dneska by nemuselo vyjít slunce"
a i když mám pokaždý takový lechtání za krkem, že to asi ani tentokrát nevyjde - jsem stejně vždycky trochu rozmrzelej a zklamanej, že to zase nevyšlo.
V tu chvíli chci jít zase spát, zachumlat se do něčeho tak, aby mi vykukovalo jenom čelo a ty dvě boule, kterejch se pořád nemůžu zbavit a kterejma potom nechám jako pístem Papinova hrnce unikat sny.
Chci se zase schovat...
Než bude zase tma...
Ale zatim se ve mně pořád budí člověk...
14. den
Co se emočního vkladu zúčastněných a nějakýho nevyslovenýho pravidla "správnosti" týče - pohřby rozhodně vedou nad rozchody párů, protože si myslíme, že mrtvý už nikdy neuvidíme… přitom se naopak už nikdy nesetkáme s těma, který jsme milovali, než sami odešli, než se změnili, akorát jim zůstalo tělo a my jako jediný pozůstalí jim vždycky vystavíme funus, ve kterym zastáváme všechny funkce – od trumpetisty lokální pochodový kapely s rumovym dechem až po kněze, jehož slova nám jsou v tu chvíli stejně úplně ukradený.
Když jsem se na sebe s Lu poprvý podíval, tak jsem věděl, že se nejspíš začíná dít něco, nad čím nemám vůbec žádnou kontrolu, nad čím ani nechci mít kontrolu, ale něco od čeho bych si přál, aby kontrolovalo mě., nebo spíš můj život - to je totiž rozdíl.
Osud, ulice a čas maloměsta přeje všem nesebevědomejm sráčům; občas. Asi až po desátým střetu našich očí jsem v sobě objevil něco, co bylo původně odsouzeno k záhubě už před mym porodem. Jestli mojí generaci něco skutečně chybí, tak to jsou mužský vzory. My mladí muži roku 2015 jsme jenom banda improvizujících kriplů se zkrocenou intuicí uzamčenou v řevu kol aut, který uměj nejrychlejc a nejluxusnějc zabít; v límečcích barevnejch polokošil a kostkovanejch kraťasů, tetování, žabek, za který se relativně nedávno styděly i ženský, ………………
Ještě horší než sledovat ty voskový figuríny je, si celej ten fakt uvědomovat a zjistit, že je ho člověk součástí a že ho ono uvědomění nečiní lepším, jak se mnozí ze samozvanejch proroků domnívaj, ale naopak ho činí zoufalejším a před sebou samym a světem osamocenějším a ty zbytky toho, čemu kdysi prachlapi mohli říkat testosteron, teď voní po lesních jahodách a v horším případě po parfému od Hugo Bosse. Pak je tady ještě ta druhá půlka – ta půlka těch rádoby chlapů, místních borců, co svůj testosteron ředěj olejem, betonem, anebo proteinovým šejkem z fitka s logem staffbulteriéra s majitelem, kterej má na všech okresních tuningovejch srazech matonku zadarmo. Tahle parta sledující hokej, tahle parta, která si cizí slova jako třeba „makarón; promiň; prosím; extrahovat“ ve slovníku nenajdou, i kdyby chtěli.
Zkrátka jsem musel potkat teprve jí, abych prolomil tyhle pečetě a nejsem si jistej, co se v mým tělu začlo dělat a vyplavovat, ale dalo mi to slušnej základ, abych se byl schopnej skoro rovně postavit a říct:
„Ahoj, já jsem Billy…“
Měla v očích klid, ale ne takovej ten ledovej; kamennej – takovej ten, na kterej když narazíš, tak se o něj rozplácneš jak víra v sedmdesátejch letech o Berlínskou zeď, ale takovej ten hřejivej… takovej ten, kterej musí mít máma od koťat, aby se naučila vrnět… je to ten klid, o kterej se rozbiješ na úplný střepy, když máš to štěstí, že tě k sobě začne táhnout. Ten klid, do kterýho se všechny ty kousky, co z tebe zbyly, můžou schovat jako drobky do bavlněnýho ubrousku. Takovej klid pak začne žhnout a sálat a to ne za účelem aby tě spálil, ale aby z tebe znovu ukul objekt hodnej svýho pohledu…
To byl ten moment, kterej mi posvítil natolik, abych se zase dokázal přeplazit přes stín a tmu, která přede mnou už skoro dva roky ležela.
...
Idealizace a démonizace považuju za svoje superschopnosti - dopadlo to špatně
13. den
Zjistil jsem, že už nemůžu žít s kymkoliv ve společný domácnosti. Klaustrofobie se u mě nikdy neprojevovala, nicméně i když jsem na rozlehlý louce s debilem tak mám pocit, že mě každou chvíli spolkne a udusí zem.
Zjistil jsem, že mi na lidech začíná vadit už úplně všechno - vadí mi jejich biorytmus, vadí mi smrad jejich zapejkanejch toustů, vadí mi jejich hudba, vadí mi jejich přátelé, vadí mi jejich boty v předsíni, vadí mi jejich návštěvy, vadí mi jejich vnímání světla a tmy.
U posledního spolubydlícího to vygradovalo, ale přesto jsem se nedokázal odhodlat na to, abych řekl:
"Hele, prosim tě, neber si to nějak moc osobně, ale už mě tak děsně sereš, že v naší společný budoucnosti vidím dvě možnosti - buď tě zabiju, anebo budeš muset zabít ty mě"
Místo toho jsem začal vstávat o dvě hodiny dřív, nechával vlasy ve vaně a každý ráno si zpíval na hajzlu, zatímco spolubydlící zkoušel spát: "teď královnou jsem já a hold mi vzdává Řím..."
Hrozně moc si snažím vnutit, že odešel právě kvůli tomu....
11. den
…u nás na sídlišti už má každá pátá holka takový ty tenký květovaný tepláky pohybující se někde uprostřed přání „hrozněbysmechtěli bejt Beyonce (protože je taky tlustá)“, ve kterejch zkoukneš bednu, dojdeš pro rohlíky, na úřad, na svatbu….....
Anebo na párty s dress kódem: „rozmázlá píča“
12. den
Včera v noci když jsem zase oddaloval ožralej další ráno, jsem si připadal jako obvykle - jako kdyby ty čtyři hodiny před hysterickym záchvatem budíku měly trvat měsíc a já se do tý doby stihl najíst, umejt a hlavně se taky pořádně vyspat a ráno se probudit jako někdo úplně jinej - probudit se sám sebou.
V tu chvíli zasvěcený výzvě vlastní věčnosti a nesmrtelnosti běžely reklamy - takový to smoothiečko civilizovanýho šílenství západního světa trhající svěrací kazajky jako Incredible Hulk na éčku... Jenže já byl nalitej - klidnej - v takovou chvíli začnu 3D svět najednou vnímat jako projekci, která se mi spojí v průhlednou placku, která přede mnou upadne jako víko od kanálu. V takový chvíli mi přijde, že vnímám i hmyz jako svý naprogramovaný další ruce. Jako kdyby byl každej živej organismus součástí jedný podivný plísně, která se v každym místě chová jinak a přesto tak jak celek žádá, aniž by si uvědomoval tíhu svýho údělu... nebudu chodit kolem horký kaše - zkrátka si připadám, jako bych vyhuloval s Bohem jako Frodo s Gandalfem.
V tomhle koncentrátu reklam a vlastních představ stojících na pevnym základu z osmi piv a šampusu mi došlo, že už konečně chápu to nesmyslný rozhodnutí se narodit na tuhle planetu – kde existuje bolest, komáři, rakovina, tribal vzory, golf, harmonika nebo nedej bože dudy v punku… došlo mi, že jsme si sem přišli odpočinout…. Fakt! Při představě, že se člověk rozlije, splyne a stane se ničím a přitom úplně vším - tím vším! (což je moje osobní definice Boha) - mám chuť se schoulit do embryonální polohy a vrnící se vypnout s tím, že veškerej klid a harmonii najdu skutečně jenom sám u sebe.
X.
Čím dál častějc se mi zdaj sny, který se mnou zůstávaj přes celej den a zjevujou se potom zejména ve chvílích, kdy jsem bejval nejvíc sám sebou, když mám splněnej den, když mám splněný tělo a všechny svý závislosti. Ve chvíli kdy si lehám na gauč, ve chvíli kdy bych se měl začít sám štěpit a v úlomcích a částech se zasekávat do zdí věže jménem planeta Země.
V takovejch chvílích jakoby se všechna celodenní práce nestala, jakoby se obrátila naruby a já se právě před chvílí probudil. Často se budím s pocitem jako bych ani nespal. Čím dál častějc spím jenom čtyři hodiny a čím míň spim, tím víc si připadám vyspalej. Jako bych si semka z tý druhý strany tam odněkud od Sandmana nosil jenom tašky se svejma vlažnejma zbytkama a kostma do týhle polívky Jarem omytýho a pomletýho lidství, který z talíře nezvládla sezobat poslední světová katastrofa.
Když nad tim tak přemejšlim, musim říct, že to tak mám dlouho, ale zatím jsem se nad tím nikdy nepozastavoval...
… zatím jsem se nad tím nikdy pozastavovat nemusel.
Včera jsem si začal psát na ruku:
„Podívej se do zrcadla (až tam budeš)“
Tu větu od tý doby úzkostlivě chránim a přistihl jsem se, že i sám před sebou. Děsim se toho, co bych tam mohl vidět a o to spíš, že cejtim, jako kdyby mi uvnitř na dno oka bubnovala duše zapomenutá porodem těla, že jedině tam najdu odpověď.
V poslední době bylo pár snů, ze kterejch se mi nechtělo vracet, ale začínám mít pocit, že se možná vůbec nezdály mně…
… a taky bych nikdy neřekl, že by mohla boule na hlavě svědit.
9. den
U nás ve městě funguje naprosto unikátní pohřební služba…
… jasný… ještě jsem živej, takže veškerý její kvality docenit asi úplně nedokážu, ale jsem fascinovanej jejím názvem --- „Pohřební služba Cháron“
S otevřenou hubou sleduju ten obchodní záměr mísící se s touhou po vtipu s nejspíš ani netušenou brutalitou, jako kdyby byly Kočičí jazýčky ve skutečnosti žrádlem pro kočky nebo tak něco…
… a ještě navrch – ten hajzl už za antickýho Řecka věděl, že smrt sype…
… když umřel náš praděda, byli jsme děsně nasraný, že jediná pohřební služba ve městě je právě Cháron… Měl jsem na starosti tenkrát fakturu. Rozhodl jsem se, že teda jako budu hrát jejich hru a naší poslední komunikaci ukončil zprávou, že jsem platbu vložil nebožtíkovi pod jazyk.
7. den
Znáte takový ty hole pro chodce připomínající lyžařský hůlky? Já je z hloubi duše nenávidim.
U starejch lidí budiž, ale když vidim mladý prototypy vyšisovanejch právníků, tlouštíků snažících se okolí zoufale přesvědčit, že to období s McDonaldem je minulost a golfistů vnucujících, že se jedná o super moderní věc, že to rovná držení těla a blábláblá takový ty kecy lidí, který si jsou schopný před vyšlápnutím kopečku na Landštejn celej tejden gůglit jak se správně chodí, v jakym úhlu má bejt pohled očí s terénem při 20° stoupání, co se má pít, proč ne citron do vody a proč naopak ano atd. atd. atd., otvírá se mi v kapse pro změnu teleskopická hůlka.
... nicméně jsem se rozhodl to vyzkoušet, abych náhodou nepropadl nějaký vlastní neočekávaný zaprděnosti nebo co. Koupil jsem si pruhovaný polo tričko Lacoste a kostkovaný kraťasy, potítka, takovej ten batoh s vakem, do kterýho můžete nalejt proteiny nebo cojávim co to pijou, když dřou (stejně dobře dokáže nýst i vodku s redbullem), aby si mě nikdo moc nevšímal a hlavně mě nepoznal. Posledním krokem už byl jenom krokoměr a měřič srdeční frekvence v jednom.
Zapomněl jsem ale na jednu věc, která mě na těch hůlkách zcela vysírá a to takový to jejich naprosto specifický cvakání, když dopadnou na zem - takový to jejich otravný a na sebeupozorňující "ča---ča---ča---ča", podobající se cvakání francouzskejch holí, což je podle mě asi nejvíc antisexy zdravotní pomůcka ever - no představ si Dr. House s francouzskou holí................................
... nicméně... v jednu chvíli jsem si začal cestu tak trochu užívat, ptal se maloměšťáků na nejrůznější neexistující směr v angličtině a pak se bavil tím, jak mi tykaj a nadávaj s přesvědčením, že jim nerozumim ani slovo, když se u toho culim jako debil.
Přiznávám se, že jsem se pozdějc do toho samotnýho pohybu začínal dostávat a holema bubnoval o zem a měnil rychlost svý chůze díky bpm, který mi zrovna hrálo ve sluchátkách...
... dlouho jsem neposlouchal DnB a nevim, proč mě muselo zrovna dneska napadnout, že si ho pustim do uší... už jsem se vracel domů a procházel kolem světelnýho přechodu, na kterym stál chlápek - taky s nějakou hůlkou - a říkal jsem si, že bych mohl prohodit něco jako:"jak ti to šlape chlape", ale naštěstí mi došlo, že je slepej a vyčkává na zvukovej signál, kterej mu dá pokyn přejít silnici a tak jsem chtěl proběhnout aniž by se naše pohledy střetly –- (Sorry, tenhle byl lacinej, už těch vtipů nechám) –- Nedošlo mi ovšem, že stejnej zvuk jako semafor vydávaj i ty moje hole, který v uších slepce změnily jeho zvuk z "ča---ča---ča---ča" na pobízivý "čaka-čaka-čaka-čaka".
... druhej den jsem si koupil noviny –- takhle jsem se u černý kroniky ještě nezasmál.
5. den
Na poprvý se zdálo, že voněla po kytkách – hodně výrazně – snažila se zoufale zakrejt, že byla každej den načichlá vývarem
Každej den vařila vývar – to byl smysl života – z toho nejhoršího dělala něco lepšího. Na konec ho nikdy neochutnávala, vždycky chutnal úplně stejně podle toho jaký bylo roční období. Neměla tajnou ingredienci. Neměla radost ze života, kterej jí vůbec neutekl tak jako ostatním a ani neutíkal. To, že dejchá si uvědomila po většinou nad vajlingem s vodou, kostma a zeleninou, když ucítila ten smrad, kterej se snažila tak zoufale překrejt voňavkou. Jenom ten flakónek jí držel na živu – připomínal jí sušení prádla na louce, když byla malá.
Tehdá byla válka a jí bylo tak strašně dobře. Komínama lítali židi a jí bylo dobře, naučila se vařit vývar skoro ze všeho – nevěděla, že tím život skončil…
Nojo, copak babička....
3. den
Chodil jsem s jednou holkou - byla moc milá - byla ale tak milá, že to rvalo oči, když se usmála a uši když se ptala:
"A jakpak jsi se dnes měl?", anebo: "doobré rá-no" byla hlučná a slyšels to, jak poklesá hlasem jako protekční hlasatelka písní na přání
Často jsem měl chuť jí trochu nasekat na prdel - jen tak v rámci záchvatu nějaký žoviálnosti.
Nakonec jsem jí řekl, že jsem gay a s ní to zkusil, protože mi připomínala jednoho známýho.
Jednoho dne přišla na poštu s kuklou a řekla:
"Doobré rá-no" a vodpráskla ženskou na informacích.
Včera mi říkal její bejvalej spolužák, že prej nedávno umřela v Africe na nějakou pohlavní chorobu.
Zabila jí ta její pokrytecká láska... měl jsem jí říct, že to tak jednou skončí.......
2. den
Znáš je - Prodavač jim říká "místní borci" - ten už skoro spočítal všechny ty jejich pomníčky v zatáčkách silnic
Já to pojmul jinak - nenapadlo mě nic lepšího, než se jít podívat na tunningovej sraz s pytlem plnym barbiturátů a tetovacim strojkem....
..... děsně mě zajímalo, jestli se dá oplakat něco jako tribal.
8. den
Pamatuju si, když začínal školní rok 2013. Šel jsem domů z práce lehce zblbnutej po 24 hodinový směně a představoval si ty kvanta proudících dětí jako zástupy zombíků decimujících město. To bylo poprvý, co jsem si jen tak sám poseděl uprostřed náměstí.
6. den
V mý republice se brzo přestane kouřit v barech.
Teď bych měl zrovna někde běhat, shánět peníze, rozvíjet světy, který si mě strašnym způsobem přivlastnily... nebo si mě spíš koupily...
... a když ten základní pud k přežití momentálně nemám (nebo alespoň dneska), protože prší, což mám jinak obyčejně děsně rád, protože si pak na ulici připadám sám sebou; protože sám, takže úplně stejně jako doma...
... akorát zrovna dneska - zrovna dneska nemám kam jít a jsem ve městě, který bych rád jednou celý nasál se všema těma smradama, co se povalujou vedle stánků s kebabem na hlavní ulici plný autobusovejch zastávek ve vyřízlym prostoru - pláži těch co se už nesvlíkaj, protože jsou víc nahý než kdejakej čerstvě rozvedenej padesátník - nudista - zoufale hledající felaci od mladýho kluka...
... mívám problém se schovat v proudech tohohle města a tak obvykle předstírám chůzi, která má cíl, díky čemuž přicházim o pocit, že tu nejsem host...
... ale dneska prší poprvý podzim a leč miluju anglický podnebí a prostě vim, že většina mýho DNA je keltská - pohanská - zrzavá - opilá a chladná --- dneska mě to zaskočilo...
... pořád mám ale tu kliku, že nejsem jedním z těch naháčů a pořád jsem dostatečně oblečenej na to, abych se nakonec mohl někde schovat - otevřít cizí dveře, překonat několik pohledů ve stylu:
"co jako chceš, vole?" a sednout si.
V tuhle chvíli bych měl sedět v jednom z těch barů, kde se nekouří, kde je nabídka fresh drinků tak nekonečně stálá, že se člověk bojí i přes ceduli jak kráva nad barem s nápisem "Lavazza" zeptat, jestli maj i kafe.
Přesně tam bych měl bejt - a kdybych měl víc sebevědomí - tak by hned od dveří bylo jasný, že tam patřim a možná i pár paniček srkajících svojí dopolední vodku schovanou mezi tropickým ovocem by mi řeklo "Dobrý den!" pohazujíc svoje rádoby elegantní brejle po nose, jako by byly oknem do duše každýho kromě jejich manžela.
Místo toho všeho jsem si našel vyhulenej bar, kde se scházej různý lidi. Některý přijedou Audinou, na kterou nepotřebovali leasing a druhý jsou zase ověšený igelitkama, který díky až dlouhodobýmu používání začínají děravět.
A přesto jak se všichni nenávidíme už od dveří. Přesto za jaký entropie roztočený na největší obrátky jsme se vůbec mohli setkat víme, že nás něco pojí. A je toho mnohem víc než jen předjímaná nostalgie, že nám brzo zakážou kouření na místech, který jsme de facto stvořili my.
4. den
Nikdy jsem nevěděl, co to je krepák… vždycky jsem byl mistr předstírání… nikdy jsem nevěděl jak krátce maj bejt zastříhnutý nehty, nikdy jsem nevěděl, kolikrát si má mejt člověk vlasy za tejden, nikdy jsem nevěděl takovej výčet věcí, že se ani nedivim, že nechodim k volbám…
Zjistil jsem, že strašně zapomínám, kým se stávám… když se totiž ohlídnu dozadu, vidím minulost téměř neustále vždycky nějakym jinym způsobem bolestivou. Jasně, byly tam momenty opravdovýho štěstí, ale v tomhle případě byla bolest spíš jakýmsi stavem mysli, kterej se časem tak nějak pořád obrušuje...
Kdybych měl hledat odlesky rozbitejch odrazek díky vidině po nejlepším smyku s nejkrvavější jizvou, ani bych se nemusel nutně snažit zabít a doufat, že reinkarnace není sračka…
Ještě pár věcí si pamatuju jasně… pamatuju si, že neděle bejvávala mnohem neúprosnější, mnohem nesnesitelnější v beznadějnym očekávání, že snad:
„teď – prd – tma – a nic“……..
„ a teď – prd – dvacet let v hajzlu, oklepat, zrcadlo, smíření... a jedeme kurva!“
Pamatuju si první setkání s deja vu, pohled do světla se slovy vyšinutýho magora jehož labilitu jen tak tak kryje věk:
„to světlo už jsem někde viděl“
Pamatuju si všechny ty fasády, který se oklepávaly a sedaly mi na oblečení. Pamatuju si chození po zrcadle na dřevotřísce se zvědavostí, zda existuje nějaká možnost se do něj propadnout.
Pamatuju si to všechno čím jsem chtěl bejt a byl, ale mám hodně v mlze, čím jsem zůstal.
A možná i proto bude lepší si to začít trochu zapisovat.
1. den
Někde jsem se dočetl, že dávaj v supermarketech naschvál na zem malý dlaždičky, aby po nich košík nepříjemně drncal a donutil lidi zpomalit, víc koukat kolem sebe a tudíž i víc vybírat a kupovat.
Včera jsem přišel do jednoho takovýho se silikonovou pistolí a všechny ty drážky ve směru jízdy vyhladil....
....
..
Pět důchodců se zabilo v zatáčce.